Soudní rozhodnutí

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 94/21, ze dne 23. února 2021 (v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, ze dne 24. listopadu 2020). V případě zjištění promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je nadbytečné se zabývat samotnou existencí tohoto nároku.

Klient pojišťovny se v daném sporu domáhal proti žalované pojišťovně zaplacení bezdůvodného obohacení, které dle klienta vzniklo tím, že od něj pojišťovna přijala plnění na základě neplatné pojistné smlouvy. Nejvyšší soud ČR potvrdil závěry obecných soudů a dovodil promlčení klientem tvrzeného nároku. Subjektivní promlčecí doba totiž začala v tomto případě běžet v okamžiku, kdy byla smlouva ukončena a pojišťovna klientovi vyplatila odkupné (březen/duben 2015). Klient si měl být proto už v tento okamžik vědom, že se žalovaná pojišťovna mohla na jeho úkor bezdůvodně obohatit. Jelikož se však klient obrátil na finančního arbitra až v říjnu 2017, resp. k podání žaloby přistoupil v srpnu 2018, je zjevné, že tak učinil až po uplynutí dvouleté promlčecí doby. Z důvodu zásady hospodárnosti řízení se Nejvyšší soud dále nezabýval posouzením existence samotného nároku. 

Klient pojišťovny poté podal ústavní stížnost, ve které tvrdil zásah do svého práva na soudní ochranu. Dle klienta soudy pochybily, neboť nezkoumaly samotnou existenci nároku, bez čehož není možné určit běh promlčecí doby a rozhodnout o promlčení. Ústavní soud ČR se však s argumentací klienta neztotožnil a ve svém usnesení potvrdil závěry obecných soudů. Dle Ústavního soudu by se klient pojišťovny musel o vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení skutečně dozvědět nejpozději v okamžiku vyplacení odkupného po ukončení pojistného vztahu. Klient pojišťovny měl proto postupovat v rámci mezí procesních pravidel a nikoli se spoléhat na zneužívání ochrany, kterou mu právo jakožto slabší smluvní straně přiznává. Tvrzený nárok proto Ústavní soud shledal promlčeným a zdůraznil, že na tomto závěru by nic nezměnilo ani potvrzení existence nároku. Ve vztahu k rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud připomněl, že korektiv dobrých mravů lze uplatnit jen ve výjimečných případech představujících zneužití práva osobou namítající promlčení. Nejvyšší soud ani Ústavní soud však v posuzovaném sporu nezjistily jakékoli důvody, na základě kterých by bylo možné usuzovat na zneužití práva pojišťovnou. S ohledem na tuto skutečnost dospěly Nejvyšší soud a Ústavní soud shodně k závěru, že výkon práva pojišťovny spočívající v uplatnění námitky promlčení je v souladu s dobrými mravy. Stížnost proto byla Ústavním soudem odmítnuta pro svou zjevnou neopodstatněnost.

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2650/20, ze dne 23. února 2021 (v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, ze dne 24. června 2020). Je nepřípadné, aby na základě vyjádření účastníka soudy rozhodovaly bezbřeze o návrzích žalobce i žalovaného, tedy bez ohledu na předmět řízení, který zásadně vymezuje žalobce

V daném případě podala pojišťovna k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu dle části páté OSŘ, ve které se domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra. V rámci odvolacího řízení se pojišťovna rozhodla přistoupit ke zpětvzetí žaloby. Městský soud v Praze proto prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Klient pojišťovny se zpětvzetím žaloby nesouhlasil a argumentoval, že má vůči pojišťovně nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy. Odvolací soud však neshledal argumenty klienta natolik závažnými, aby mohlo být rozhodnuto o neúčinnosti zpětvzetí dle § 222a odst. 2 OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně potvrzeno také Nejvyšším soudem ČR.

Klient pojišťovny v ústavní stížnosti tvrdil, že soudy nepostupovaly správně, neboť pojišťovnou napadené rozhodnutí finančního arbitra mělo být přezkoumáno také z hlediska tvrzeného nároku klienta pojišťovny, a to bez ohledu na skutečnost, že klient pojišťovny žalobu nepodal. Ústavní soud shledal tvrzení klienta pojišťovny rozporným s dispoziční zásadou, podle které je předmět řízení vymezen žalobním nárokem. Není proto možné, aby na základě vyjádření účastníka (v tomto případě klienta pojišťovny) soudy rozhodovaly bezbřeze o návrzích žalobce i žalovaného, tedy bez ohledu na předmět řízení, který zásadně vymezuje žalobce. Ústavní soud se tedy stejně jako Nejvyšší soud postavil na stranu pojišťovny a potvrdil oprávněnost jejího postupu. Přestože je klient pojišťovny slabší smluvní stranou, Ústavní soud v závěru rozhodnutí připomněl, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by klientu pojišťovny zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Ani slabší smluvní strana totiž nemůže zneužívat nadstandardní ochrany, kterou jí právo přiznává a musí dbát o svá práva a postupovat v mezích procesních pravidel. Na postupu pojišťovny Ústavní soud neshledal cokoli závadného (jako např. rozpor s dobrými mravy) či dokonce protiústavního. Ústavní soud ČR tedy stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

 

Unesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3551/20, ze dne 26. ledna 2021 (v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1201/2020, ze dne 30. září 2020). Námitka promlčení může být soudem akceptována, aniž by bylo nejprve postaveno najisto, zda tvrzený nárok existuje.

Klient pojišťovny v předmětném sporu tvrdil neplatnost své pojistné smlouvy a domáhal se vyplacení bezdůvodného obohacení. Pojišťovna proti tvrzenému nároku vznesla námitku promlčení, kterou finanční arbitr shledal důvodnou. Klient pojišťovny v rámci následného soudního přezkumu argumentoval zejména skutečností, že než soud konstatuje promlčení, tak by se měl nejprve zabývat samotnou existencí tvrzeného nároku. S argumentací klienta pojišťovny se však Nejvyšší soud ČR neztotožnil a následně na její nesprávnost upozornil i Ústavní soud ČR. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil, že o promlčení lze rozhodnout i bez posouzení existence žalované nároku (například práva na náhradu škody či bezdůvodného obohacení a související neplatnosti smlouvy). Vedle toho se Nejvyšší soud vypořádal s obsáhlou argumentací ohledně nemravnosti námitky promlčení, kdy dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená pojišťovnou dobrým mravům neodporuje. Klient pojišťovny podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta. Ústavní soud potvrdil správnost postupu Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů. Konkrétně připomněl, že ke stejnému výsledku lze dospět na základě více samostatných důvodů a s ohledem na ekonomii řízení by se měl orgán zaměřit na ten důvod, jehož posouzení bude klást nejmenší požadavky. Současně Ústavní soud zdůraznil, že klient pojišťovny neuvedl dostatečné věcné právní důvody, pro které by nebylo možné otázku promlčení posoudit bez zodpovězení existence tvrzeného práva. Ústavní soud proto potvrdil, že obecné soudy postupovaly správně, když konstatovaly promlčení tvrzeného nároku, aniž by se zabývaly existencí nároku samotného.

 

Unesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3161/20, ze dne 23. listopadu 2020 (v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2185/2020, ze dne 21. 8. 2020). Soud v rámci řízení dle části V. o.s.ř. nezkoumá věc jako celek, ale zabývá se pouze napadenými výroky nálezu finančního arbitra

Klient pojišťovny se u finančního arbitra domáhal vydání bezdůvodného obohacení ze smlouvy IŽP. Proti výrokům I. a III. nálezu finančního arbitra podala pojišťovna žalobu dle části V. o.s.ř. V rámci odvolacího řízení přistoupila pojišťovna ke zpětvzetí žaloby, řízení bylo zastaveno a rozsudek zrušen. Klient pojišťovny s tímto postupem nesouhlasil a argumentoval, že z důvodu jeho zájmu na rozhodnutí nemělo být zpětvzetí soudem akceptováno. V návaznosti na rozhodnutí případu odvolacím a dovolacím soudem se klient pojišťovny rozhodl podat ústavní stížnost. Ústavní soud ČR stížnost odmítl a konstatoval, že klient pojišťovny opomněl, že předmětem řízení o žalobě pojišťovny byly pouze výroky I. a III. nálezu finančního arbitra. Tato skutečnost vylučuje závěr, že by obecné soudy mohly rozhodnout o celém původně uplatněném nároku. Klient pojišťovny by tak v pokračujícím řízení nemohl dosáhnout rozhodnutí, které by pro něj bylo, jde-li o výrok, v jakémkoli ohledu příznivější. Ústavní soud ČR nepřisvědčil účelovým snahám iniciativ ohýbat procesní pravidla tak, jak jim svědčí a neshledal na postupu pojišťoven cokoli protiústavního. 

 

Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2435/20, ze dne 16. 9. 2020 (potvrzení usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, ze dne 27. května 2020). Ústavní soud však v tomto případě neshledává na závěrech obecných soudů nic ústavně nekonformního, co by jej opravňovalo zasahovat do precizně odůvodněných napadených rozhodnutí, která navíc navazovala na rozhodnutí předchozí, takže je zřejmé, že se soudy zabývaly věcí pečlivě a podrobně.

Stěžovatel namítal, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly se všemi jeho námitkami, čímž porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu (spravedlivý proces). V řízení před obecnými soudy žalobce (v řízení před ÚS ČR stěžovatel) namítal neplatnost své pojistné smlouvy a domáhal se vydání bezdůvodného obohacení. Soudy však akceptovaly námitku promlčení vznesenou pojišťovnou a nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení zamítly z důvodu promlčení. Ústavní soud neshledal, že by námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy a zároveň konstatoval, že na závěrech obecných soudů nespatřuje nic ústavně nekonformního. Stížnost proto byla Ústavním soudem odmítnuta pro svou zjevnou neopodstatněnost.

 

Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, ze dne 27. května 2020. Samotná skutečnost, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, není důvodem pro odmítnutí námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy

Klient pojišťovny podal dovolání proti rozhodnutí, kterým byla v plném rozsahu zamítnuta jeho žaloba z důvodu promlčení uplatňovaného nároku. Klient se v rámci řízení domáhal určení, že pojišťovnou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud s odkazem na svou konstantní judikaturu dovolání odmítl a konstatoval, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Účelem institutu promlčení je dle Nejvyššího soudu přispívat k zajištění jistoty v právních vztazích. Jedná se tedy o institut zákonný a použitelný ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím potvrdil, že i ve spotřebitelských sporech platí, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy musí vyplývat pouze z okolností uplatnění této námitky a musí být shledán pouze ve výjimečně závažných případech.

 

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 71/2018 ze dne 25. 4. 2019 (potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 326/2019). Soud prvního stupně uvedl, že sjednané smlouvy o investičním životním pojištění jsou platné a konstatoval určitost ujednání o nákladech

V daném případě nabyvatel pohledávek požadoval po pojišťovně vydání bezdůvodného obohacení z údajně neplatných smluv o IŽP. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který shledal, že pojistné smlouvy byly uzavřeny platně. Dále soud konstatoval, že ujednání o nákladech byla sjednána dostatečně určitě, a nelze tedy uvažovat o jejich neplatnosti. Rovněž se odvolací soud ztotožnil s názorem prvostupňového soudu, když konstatoval, že pojišťovnou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

 

Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 140/2019. Pojistná smlouva obsahující veškeré zákonné náležitosti je platná, a to i v případě, že na ní bylo zaplaceno pojistné převyšující pojistnou částku

Městský soud v tomto případě posuzoval platnost smlouvy na KŽP, u které zaplacené pojistné převýšilo pojistnou částku. Městský soud konstatoval, že klient měl k dispozici obsah smlouvy a mohl se tedy seznámit s jejími parametry. Na základě této skutečnosti se dle soudu v daném případě nemohlo jednat o kvalifikovaný omyl, pro který by bylo možné namítat neplatnost smlouvy. Městský soud také shledal, že pojistná smlouva obsahovala veškeré podstatné náležitosti a došlo k přenosu pojistného rizika na pojišťovnu. Na základě výše popsaných zjištění Městský soud dospěl k závěru, že v tomto případě nebyl dán jakýkoli důvod vedoucí k vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy na KŽP.

 

Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 513/2018, ze dne 21. března 2019. Městský soud odmítl, že by námitka promlčení uplatněná pojišťovnou byla v rozporu s dobrými mravy

Odvolací soud konstatoval, že tvrzený nárok je promlčený a nepřisvědčil argumentaci klienta pojišťovny o tom, že by námitka promlčení vznesená pojišťovnou byla v rozporu s dobrými mravy.  Soud v daném případě připomněl, že aby bylo možné shledat námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, musí být naplněny judikaturou stanovené podmínky. K tomu však v předmětném případu nedošlo. Odvolací soud dále odmítl argumentaci klienta, že by subjektivní promlčecí doba měla běžet až od okamžiku, kdy se klient obrátil na odborníka v oblasti životního pojištění.

 

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 146/2018 ze dne 27. 11. 2018 (potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 73/2019). Soud prvního stupně uzavřel, že pojistná smlouva byla uzavřena platně a určitě

Žalobce se v tomto případě domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy z řady důvodů, např. kvůli jejímu uzavření v rozporu s vůlí spotřebitele, nesjednání nákladů a poplatků či nesjednání rizikového pojistného. Odvolací soud potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu, který uzavřel, že pojistná smlouva byla uzavřena platně a určitě. Dále soud konstatoval, že právo klienta pojišťovny domáhat se tvrzené neplatnosti u soudu je navíc promlčeno a bylo promlčeno již v době před podáním návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem.

 

Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 515/2019. Je-li žalovaný nárok promlčen, je nehospodárné, aby se soud zabýval meritem věci, a je proto nutné žalobu zamítnout

Klient pojišťovny se v rámci prvoinstančního řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení z údajně neplatných pojistných smluv o IŽP, jejichž neplatnost dovozoval z absence převzetí pojistného rizika pojišťovnou, z absence podstatných náležitostí IŽP a dále z nesjednání rozsahu plnění. Předmětné smlouvy na IŽP byla ukončeny výplatou odkupného, a to více než dva roky před prvotním podáním návrhu k finančnímu arbitrovi. Soud prvního stupně, aniž by posuzoval meritum věci, došel k závěru, že již uběhla subjektivní promlčecí doba a nárok je tak promlčen. Konstatoval, že je-li nárok zjevně promlčen, je nehospodárné, aby se soud zabýval existencí žalovaného nároku. Dále soud dovodil, že námitka promlčení uplatněná pojišťovnou není v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek byl následně potvrzen odvolacím soudem.

 

Rozsudek obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 172/2017-316. Obvodní soud pro Prahu 2 potvrdil platnost smlouvy investičního životního pojištění 

Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí finančního arbitra bylo nesprávné a že uzavřená smlouva investičního životního pojištění je platná. Soud potvrdil, že spotřebitel obdržel kompletní smluvní dokumentaci k pojistné smlouvě a shledal předložené dokumenty za dostatečné a úplné. Dále soud dospěl k závěru, že v žádném případě nedošlo při uzavírání smlouvy k vyvolání omylu u spotřebitele anebo vůbec, že by došlo k omylu při samotném uzavírání této písemné smlouvy. Soud rovněž konstatoval, že spotřebitel nevyvinul ani minimální úsilí, aby se s obsahem pojistné smlouvy podrobně seznámil, když ze samotné pojistné smlouvy je naprosto jasně seznatelné, čeho se tato pojistná smlouva týká a že ji uzavírá na dobu 30 let. Spotřebitel se tedy nemohl dovolávat omylu ohledně obsahu smluvního vztahu na jehostraně.

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 26 C 197/2017. Pro možné vyslovení neplatnosti pojistné smlouvy je důležitým kritériem i následné chování stran po jejím uzavření

Obvodní soud tímto rozsudkem nepřisvědčil námitkám klienta pojišťovny, který napadal pojistnou smlouvu z více různých formálních důvodů, mimo jiné i pro údajné nepřevzetí pojistného rizika či neseznámení s pojistnými podmínkami, z čehož měla plynout klientova neznalost ohledně poplatků hrazených ze zaplaceného pojistného. Soud v podání žaloby ale spatřoval zjevnou účelovost, přičemž tento svůj závěr opřel o skutečnost, že jejímu podání předcházel předchozí několikaletý bezproblémový průběh pojištění mezi klientem a pojišťovnou. Úspěšnosti žaloby dále zabránila Nejvyšším i Ústavním soudem již mnohokrát judikovaná zásada spočívající v upřednostňování ponechání smluv platnosti před vyslovením jejich neplatnosti. Rozhodnutím bylo zároveň potvrzeno, že nelze na možné určení neplatnosti pojistných smluv pohlížet plošně, nýbrž by se vždy měly zvažovat veškeré individuální aspekty v jednotlivých případech.

 

 

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 208/2014, ze dne 6. září 2016. Případné neseznámení se se zněním pojistných podmínek je rizikem spotřebitele

V řešeném případě zájemce o pojištění po uzavření pojistné smlouvy namítal, že nebyl seznámen se zněním pojistných podmínek, které obsahovaly důležité informace o výši odkupného. Soud však v rozhodnutí připomněl, že ani ochrana spotřebitele nemůže být bezbřehá a že i spotřebitel by si měl při uzavírání pojistných smluv počínat dostatečně obezřetně. Skutečnost, že pojistná smlouva odkazuje na další dokument, tedy pojistné podmínky, jež tak nejsou její přímou součástí, je pak podle soudu běžnou praxí, která je dozajista známa i průměrnému spotřebiteli. Námitka spotřebitele, že se s pojistnými podmínkami neseznámil (a že tak neměl k dispozici veškeré relevantní informace), byla soudem ohodnocena jako účelová, když sám spotřebitel svým podpisem na návrhu pojistné smlouvy stvrdil, že pojistné podmínky převzal a že se s nimi seznámil (což je formulace, která byla přímo v pojistné smlouvě uvedena). Pojišťovna totiž nemůže odpovídat za případnou lhostejnost spotřebitele spočívající v tom, že si dobrovolně pojistné podmínky dostatečně neprostudoval.

 

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 41 C 162/2016, ze dne 30. ledna 2018. Omezení činnosti pojišťoven jen na uzavírání smluv, kterým dochází k přenesení pojistného rizika v pravém slova smyslu, by představovalo neadekvátní zásah do smluvní svobody spotřebitele

V řešeném případě bylo vysvětleno, že ač pojišťovna získává povolení na provozování pojišťovací činnosti, neznamená to, že by její podnikatelská činnost byla omezena právě jen na rozsah tohoto povolení. Jinými slovy, není pravdou, že by byla způsobilost pojišťovny omezena jen na uzavírání smluv, jejichž znakem je přebírání pojistného rizika. Ani v situacích, kdy na základě uzavřené pojistné smlouvy nedojde k přenesení rizika v čistém slova smyslu (např. pokud je uzavřeno pojištění pro případ smrti, neboť smrt každého jednou nastane), nemůže obstát případná argumentace, že by šlo o neplatnou smlouvu. Tento závěr by totiž podle soudu vedl k tomu, že by bylo neadekvátně zasaženo do smluvní svobody smluvních stran, a tedy i spotřebitele. Podstatou a smyslem ochrany spotřebitele je zajištění toho, aby měl dostatek informací pro svobodu rozhodování na trhu, a ochrana před možnými nekalými praktikami, avšak nikoliv omezení jeho kontraktační volnosti do takové míry, že by na sebe nemohl brát i jiné povinnosti nežli ty, které jsou stanoveny pro určitý smluvní typ přímo v zákoně.

 

Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3900/12, ze dne 28. února 2013. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že i spotřebitel je odpovědný za své jednání 

Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že v rámci autonomie vůle smluvních stran by měly být respektovány již uzavřené smlouvy, přičemž jejich eventuální neplatnost by měla být dovozena jen ve zcela výjimečných případech. Každá ze smluvních stran si tak musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích: nemůže uzavírat smlouvy, a posléze namítat jejich neplatnost jen proto, že jí začne připadat, že je pro ni již uzavřená smlouva z nějakého důvodu nevýhodná.