Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 30 C 63/2019, ze dne 1. února 2022. Žalobcovy námitky o neplatnosti smlouvy z důvodu, že "nebyl seznámen s pojistnými podmínkami" jsou jako nepravdivé vyvráceny vlastnoručním podpisem žalobce pod prohlášením o tom, že s návrhem pojistné smlouvy souhlasí.
Klient uzavřel smlouvu skládající se z investičního životního pojištění a úrazového pojištění. Následně klient utrpěl úraz s trvalými následky, v důsledku čehož mu bylo pojišťovnou vyplaceno pojistné plnění. Z důvodu nespokojenosti s výší vyplaceného pojistného plnění se však klient rozhodl domáhat se požadované výše nároku soudní cestou. V rámci soudního řízení klient argumentoval, že jeho zranění nebylo pojišťovnou řádně ohodnoceno. Současně tvrdil, že je jeho pojistná smlouva absolutně neplatná, neboť nebyl seznámen s pojistnými podmínkami. Soud tak nařídil zpracování znaleckého posudku, jehož účelem bylo stanovení rozsahu zranění klienta. V návaznosti na závěry znaleckého posudku dospěl soud k rozhodnutí, že plnění, jež bylo klientovi pojišťovnou poskytnuto, bylo přiměřené rozsahu vzniklých trvalých následků. Argumentaci klienta ohledně neplatnosti pojistné smlouvy soud rovněž zamítl. V této souvislosti totiž dospěl k závěru, že klient byl s pojistnými podmínkami řádně seznámen, jak také dokládá vlastnoruční podpis žalobce pod prohlášením obsahujícím jeho stvrzení o tom, že s návrhem pojistné smlouvy souhlasí a že při podpisu smlouvy přebírá pojistné podmínky v písemném vyhotovení. Soud tedy potvrdil platnost pojistné smlouvy a z výše uvedených důvodů žalobu klienta v celém rozsahu zamítl.
Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Co 206/2021, ze dne 7. září 2021 (v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 43 C 194/2018, ze dne 4. února 2021). Sjednání výše plnění pomocí vzorce nezakládá neplatnost smlouvy pro neurčitost.
Klient se žalobou domáhal vrácení pojistného plnění na základě svého odstoupení od pojistné smlouvy s tvrzením, že mu byly pojistitelem při sjednávání smlouvy nepravdivě zodpovězeny jeho písemné dotazy. Alternativně se domáhal určení relativní neplatnosti pro omyl, když údajně uzavřel smlouvu v domnění, že se jedná o smlouvu na spoření. Soud potvrdil, že podmínkou pro odstoupení od pojistné smlouvy podle § 23 zákona o pojistné smlouvě je písemná forma dotazů a uzavřel, že žalobce od smlouvy neodstoupil platně, když před jejím sjednáním pojistiteli žádné písemné dotazy nepoložil. Dále dovodil, že ze smluvní dokumentace je zjevné, že se jedná o smlouvu pojistnou, a domníval-li se žalobce, že uzavírá smlouvu na spoření, nejednalo se o omyl omluvitelný. Soud se zabýval také námitkou žalobce ohledně absolutní neplatnosti pojistné smlouvy pro nemožnost plnění z podle žalobce materiálně sjednané smlouvy na spoření. Shledal však, že pojistnou smlouvou bylo formálně i materiálně sjednáno pojištění a uzavřel také, že je-li plnění fakticky i právně možné, pak jiná než smluvená vlastnost či stav předmětu plnění nemají samy o sobě za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Konečně pak soud nepřisvědčil ani žalobcovým tvrzením o absolutní neplatnosti pro její neurčitost. Potvrdil, že výši plnění lze platně sjednat pomocí vzorce a došel k závěru, že veškeré poplatky byly sjednány dostatečně určitě v obchodních podmínkách pojišťovny, s nimiž byl žalobce seznámen a staly se součástí pojistné smlouvy.
Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 94/21, ze dne 23. února 2021 (v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, ze dne 24. listopadu 2020). V případě zjištění promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je nadbytečné se zabývat samotnou existencí tohoto nároku.
Klient pojišťovny se v daném sporu domáhal proti žalované pojišťovně zaplacení bezdůvodného obohacení, které dle klienta vzniklo tím, že od něj pojišťovna přijala plnění na základě neplatné pojistné smlouvy. Nejvyšší soud ČR potvrdil závěry obecných soudů a dovodil promlčení klientem tvrzeného nároku. Subjektivní promlčecí doba totiž začala v tomto případě běžet v okamžiku, kdy byla smlouva ukončena a pojišťovna klientovi vyplatila odkupné (březen/duben 2015). Klient si měl být proto už v tento okamžik vědom, že se žalovaná pojišťovna mohla na jeho úkor bezdůvodně obohatit. Jelikož se však klient obrátil na finančního arbitra až v říjnu 2017, resp. k podání žaloby přistoupil v srpnu 2018, je zjevné, že tak učinil až po uplynutí dvouleté promlčecí doby. Z důvodu zásady hospodárnosti řízení se Nejvyšší soud dále nezabýval posouzením existence samotného nároku.
Klient pojišťovny poté podal ústavní stížnost, ve které tvrdil zásah do svého práva na soudní ochranu. Dle klienta soudy pochybily, neboť nezkoumaly samotnou existenci nároku, bez čehož není možné určit běh promlčecí doby a rozhodnout o promlčení. Ústavní soud ČR se však s argumentací klienta neztotožnil a ve svém usnesení potvrdil závěry obecných soudů. Dle Ústavního soudu by se klient pojišťovny musel o vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení skutečně dozvědět nejpozději v okamžiku vyplacení odkupného po ukončení pojistného vztahu. Klient pojišťovny měl proto postupovat v rámci mezí procesních pravidel a nikoli se spoléhat na zneužívání ochrany, kterou mu právo jakožto slabší smluvní straně přiznává. Tvrzený nárok proto Ústavní soud shledal promlčeným a zdůraznil, že na tomto závěru by nic nezměnilo ani potvrzení existence nároku. Ve vztahu k rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud připomněl, že korektiv dobrých mravů lze uplatnit jen ve výjimečných případech představujících zneužití práva osobou namítající promlčení. Nejvyšší soud ani Ústavní soud však v posuzovaném sporu nezjistily jakékoli důvody, na základě kterých by bylo možné usuzovat zneužití práva pojišťovnou. S ohledem na tuto skutečnost dospěly Nejvyšší soud a Ústavní soud shodně k závěru, že výkon práva pojišťovny spočívající v uplatnění námitky promlčení je v souladu s dobrými mravy. Stížnost proto byla Ústavním soudem odmítnuta pro svou zjevnou neopodstatněnost.
Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2650/20, ze dne 23. února 2021 (v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, ze dne 24. června 2020). Je nepřípadné, aby na základě vyjádření účastníka soudy rozhodovaly bezbřeze o návrzích žalobce i žalovaného, tedy bez ohledu na předmět řízení, který zásadně vymezuje žalobce.
V daném případě podala pojišťovna k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu dle části páté OSŘ, ve které se domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra. V rámci odvolacího řízení se pojišťovna rozhodla přistoupit ke zpětvzetí žaloby. Městský soud v Praze proto prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Klient pojišťovny se zpětvzetím žaloby nesouhlasil a argumentoval, že má vůči pojišťovně nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy. Odvolací soud však neshledal argumenty klienta natolik závažnými, aby mohlo být rozhodnuto o neúčinnosti zpětvzetí dle § 222a odst. 2 OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně potvrzeno také Nejvyšším soudem ČR.
Klient pojišťovny v ústavní stížnosti tvrdil, že soudy nepostupovaly správně, neboť pojišťovnou napadené rozhodnutí finančního arbitra mělo být přezkoumáno také z hlediska tvrzeného nároku klienta pojišťovny, a to bez ohledu na skutečnost, že klient pojišťovny žalobu nepodal. Ústavní soud shledal tvrzení klienta pojišťovny rozporným s dispoziční zásadou, podle které je předmět řízení vymezen žalobním nárokem. Není proto možné, aby na základě vyjádření účastníka (v tomto případě klienta pojišťovny) soudy rozhodovaly bezbřeze o návrzích žalobce i žalovaného, tedy bez ohledu na předmět řízení, který zásadně vymezuje žalobce. Ústavní soud se tedy stejně jako Nejvyšší soud postavil na stranu pojišťovny a potvrdil oprávněnost jejího postupu. Přestože je klient pojišťovny slabší smluvní stranou, Ústavní soud v závěru rozhodnutí připomněl, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by klientu pojišťovny zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Ani slabší smluvní strana totiž nemůže zneužívat nadstandardní ochrany, kterou jí právo přiznává a musí dbát o svá práva a postupovat v mezích procesních pravidel. Na postupu pojišťovny Ústavní soud neshledal cokoli závadného (jako např. rozpor s dobrými mravy) či dokonce protiústavního. Ústavní soud ČR tedy stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Unesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3551/20, ze dne 26. ledna 2021 (v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1201/2020, ze dne 30. září 2020). Námitka promlčení může být soudem akceptována, aniž by bylo nejprve postaveno najisto, zda tvrzený nárok existuje.
Klient pojišťovny v předmětném sporu tvrdil neplatnost své pojistné smlouvy a domáhal se vyplacení bezdůvodného obohacení. Pojišťovna proti tvrzenému nároku vznesla námitku promlčení, kterou finanční arbitr shledal důvodnou. Klient pojišťovny v rámci následného soudního přezkumu argumentoval zejména skutečností, že než soud konstatuje promlčení, tak by se měl nejprve zabývat samotnou existencí tvrzeného nároku. S argumentací klienta pojišťovny se však Nejvyšší soud ČR neztotožnil a následně na její nesprávnost upozornil i Ústavní soud ČR. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil, že o promlčení lze rozhodnout i bez posouzení existence žalované nároku (například práva na náhradu škody či bezdůvodného obohacení a související neplatnosti smlouvy). Vedle toho se Nejvyšší soud vypořádal s obsáhlou argumentací ohledně nemravnosti námitky promlčení, kdy dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená pojišťovnou dobrým mravům neodporuje.
Klient pojišťovny podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta. Ústavní soud potvrdil správnost postupu Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů. Konkrétně připomněl, že ke stejnému výsledku lze dospět na základě více samostatných důvodů a s ohledem na ekonomii řízení by se měl orgán zaměřit na ten důvod, jehož posouzení bude klást nejmenší požadavky. Současně Ústavní soud zdůraznil, že klient pojišťovny neuvedl dostatečné věcné právní důvody, pro které by nebylo možné otázku promlčení posoudit bez zodpovězení existence tvrzeného práva. Ústavní soud proto potvrdil, že obecné soudy postupovaly správně, když konstatovaly promlčení tvrzeného nároku, aniž by se zabývaly existencí nároku samotného.
Unesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3161/20, ze dne 23. listopadu 2020 (v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2185/2020, ze dne 21. 8. 2020). Soud v rámci řízení dle části V. o.s.ř. nezkoumá věc jako celek, ale zabývá se pouze napadenými výroky nálezu finančního arbitra.
Klient pojišťovny se u finančního arbitra domáhal vydání bezdůvodného obohacení ze smlouvy IŽP. Proti výrokům I. a III. nálezu finančního arbitra podala pojišťovna žalobu dle části V. o.s.ř. V rámci odvolacího řízení přistoupila pojišťovna ke zpětvzetí žaloby, řízení bylo zastaveno a rozsudek zrušen. Klient pojišťovny s tímto postupem nesouhlasil a argumentoval, že z důvodu jeho zájmu na rozhodnutí nemělo být zpětvzetí soudem akceptováno. V návaznosti na rozhodnutí případu odvolacím a dovolacím soudem se klient pojišťovny rozhodl podat ústavní stížnost. Ústavní soud ČR stížnost odmítl a konstatoval, že klient pojišťovny opomněl, že předmětem řízení o žalobě pojišťovny byly pouze výroky I. a III. nálezu finančního arbitra. Tato skutečnost vylučuje závěr, že by obecné soudy mohly rozhodnout o celém původně uplatněném nároku. Klient pojišťovny by tak v pokračujícím řízení nemohl dosáhnout rozhodnutí, které by pro něj bylo, jde-li o výrok, v jakémkoli ohledu příznivější. Ústavní soud ČR nepřisvědčil účelovým snahám iniciativ ohýbat procesní pravidla tak, jak jim svědčí a neshledal na postupu pojišťoven cokoli protiústavního.
Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2435/20, ze dne 16. 9. 2020 (potvrzení usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, ze dne 27. května 2020). Ústavní soud však v tomto případě neshledává na závěrech obecných soudů nic ústavně nekonformního, co by jej opravňovalo zasahovat do precizně odůvodněných napadených rozhodnutí, která navíc navazovala na rozhodnutí předchozí, takže je zřejmé, že se soudy zabývaly věcí pečlivě a podrobně.
Stěžovatel namítal, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly se všemi jeho námitkami, čímž porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu (spravedlivý proces). V řízení před obecnými soudy žalobce (v řízení před ÚS ČR stěžovatel) namítal neplatnost své pojistné smlouvy a domáhal se vydání bezdůvodného obohacení. Soudy však akceptovaly námitku promlčení vznesenou pojišťovnou a nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení zamítly z důvodu promlčení. Ústavní soud neshledal, že by námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy a zároveň konstatoval, že na závěrech obecných soudů nespatřuje nic ústavně nekonformního. Stížnost proto byla Ústavním soudem odmítnuta pro svou zjevnou neopodstatněnost.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 102/2019, ze dne 15. 9. 2020. Soud prvního stupně uvedl, že právo na výplatu odkupného se promlčí ve standardní promlčecí době dle občanského zákoníku a právo na vydání bezdůvodného obohacení z každého dílčího uhrazeného pojistného se promlčí za dva roky od každé dílčí platby pojistného.
Žalobce u soudu uplatňoval po pojišťovně zaplacení doplatku odkupného, které bylo údajně neoprávněně poníženo o nesjednané položky. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl v celém rozsahu v důsledku promlčení uplatněných nároků a přiznal pojišťovně nárok na náhradu nákladů v plné výši. Soud uvedl, že žalovaný nárok je promlčen, neboť marně uplynula dvouletá subjektivní lhůta k podání žaloby. Soud dále uvedl, že odkupné není plněním ve smyslu § 8 zákona o pojistné smlouvě, a tedy podléhá promlčení dle občanského zákoníku. Soud rovněž uvedl, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 134/2019, ze dne 4. 8. 2020. Soud prvního stupně uvedl, že právo na vydání bezdůvodného obohacení z každého dílčího uhrazeného pojistného se promlčí za dva roky od každé dílčí platby pojistného.
Žalobce v řízení podle části V. o.s.ř. u soudu uplatňoval po pojišťovně vydání bezdůvodného obohacení z údajně neplatné smlouvy o IŽP a soudní určení její neplatnosti. Pojistná smlouva zanikla více než dva roky před zahájením řízení u finančního arbitra pro neplacení pojistného. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl v celém rozsahu v důsledku promlčení uplatněných nároků a přiznal pojišťovně nárok na náhradu nákladů v plné výši. Soud rovněž uvedl, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
Unesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3968/17-2, ze dne 30. srpna 2018. Pro seznámení pojistníka s oceňovacími tabulkami postačí, pokud pojistitel uvede místo, kde se s nimi pojistník může seznámit.
Pojišťovna klientovi vyplatila finanční plnění, které představovalo náhradu za vzniklý úraz. Konkrétní výše plnění byla založena na oceňovacích tabulkách, které tvořily součást pojistné smlouvy. Klient však začal následně namítat, že nebyl s oceňovacími tabulkami dostatečně seznámen a požadoval úhradu dlužného pojistného. Jelikož nebyl tvrzený nárok klientovi obecnými soudy přiznán, podal klient stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud potvrdil platnost oceňovacích tabulek, když konstatoval, že: „Odkazovala-li pojistná smlouva, popř. v ní výslovně uvedené dokumenty, na další dokumenty (konkrétně oceňovací tabulky) nemá Ústavní soud vůči závěru obecných soudů, že byla splněna povinnost vyplývající z § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě, žádné výhrady. Stěžovateli totiž skutečně objektivně nic nebránilo, aby se s těmito dokumenty mohl seznámit.“
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 71/2018, ze dne 25. 4. 2019 (potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 326/2019). Soud prvního stupně uvedl, že sjednané smlouvy o investičním životním pojištění jsou platné a konstatoval určitost ujednání o nákladech.
V daném případě nabyvatel pohledávek požadoval po pojišťovně vydání bezdůvodného obohacení z údajně neplatných smluv o IŽP. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který shledal, že pojistné smlouvy byly uzavřeny platně. Dále soud konstatoval, že ujednání o nákladech byla sjednána dostatečně určitě, a nelze tedy uvažovat o jejich neplatnosti. Rovněž se odvolací soud ztotožnil s názorem prvostupňového soudu, když konstatoval, že pojišťovnou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 140/2019. Pojistná smlouva obsahující veškeré zákonné náležitosti je platná, a to i v případě, že na ní bylo zaplaceno pojistné převyšující pojistnou částku.
Městský soud v tomto případě posuzoval platnost smlouvy KŽP, u které zaplacené pojistné převýšilo pojistnou částku. Městský soud konstatoval, že klient měl k dispozici obsah smlouvy a mohl se tedy seznámit s jejími parametry. Na základě této skutečnosti se dle soudu v daném případě nemohlo jednat o kvalifikovaný omyl, pro který by bylo možné namítat neplatnost smlouvy. Městský soud také shledal, že pojistná smlouva obsahovala veškeré podstatné náležitosti a došlo k přenosu pojistného rizika na pojišťovnu. Na základě výše popsaných zjištění Městský soud dospěl k závěru, že v tomto případě nebyl dán jakýkoli důvod vedoucí k vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy na KŽP.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 146/2018, ze dne 27. 11. 2018 (potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 73/2019). Soud prvního stupně uzavřel, že pojistná smlouva byla uzavřena platně a určitě.
Žalobce se v tomto případě domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy z řady důvodů, např. kvůli jejímu uzavření v rozporu s vůlí spotřebitele, nesjednání nákladů a poplatků či nesjednání rizikového pojistného. Odvolací soud potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu, který uzavřel, že pojistná smlouva byla uzavřena platně a určitě. Dále soud konstatoval, že právo klienta pojišťovny domáhat se tvrzené neplatnosti u soudu je navíc promlčeno a bylo promlčeno již v době před podáním návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem.
Rozsudek obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 172/2017-316. Obvodní soud pro Prahu 2 potvrdil platnost smlouvy investičního životního pojištění.
Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí finančního arbitra bylo nesprávné a že uzavřená smlouva investičního životního pojištění je platná. Soud potvrdil, že spotřebitel obdržel kompletní smluvní dokumentaci k pojistné smlouvě a shledal předložené dokumenty za dostatečné a úplné. Dále soud dospěl k závěru, že v žádném případě nedošlo při uzavírání smlouvy k vyvolání omylu u spotřebitele anebo vůbec, že by došlo k omylu při samotném uzavírání této písemné smlouvy. Soud rovněž konstatoval, že spotřebitel nevyvinul ani minimální úsilí, aby se s obsahem pojistné smlouvy podrobně seznámil, když ze samotné pojistné smlouvy je naprosto jasně seznatelné, čeho se tato pojistná smlouva týká a že ji uzavírá na dobu 30 let. Spotřebitel se tedy nemohl dovolávat omylu ohledně obsahu smluvního vztahu na jeho straně.
Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3900/12, ze dne 28. února 2013. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že i spotřebitel je odpovědný za své jednání.
Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že v rámci autonomie vůle smluvních stran by měly být respektovány již uzavřené smlouvy, přičemž jejich eventuální neplatnost by měla být dovozena jen ve zcela výjimečných případech. Každá ze smluvních stran si tak musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích: nemůže uzavírat smlouvy, a posléze namítat jejich neplatnost jen proto, že jí začne připadat, že je pro ni již uzavřená smlouva z nějakého důvodu nevýhodná.